Být palestinským uprchlíkem není žádný med…
[· 17.6.2007 · autor: Jitka Adamčíková · ilustrace: Jitka Adamčíková ·]
Nepokoje v uprchlických táborech v Libanonu opět přivedly pozornost médií k problematice palestinských uprchlíků na Blízkém východě, kteří již několikátou generaci pobývají na území mimo své původní domovy. Jejich počet překročil hranici sedmi miliónů, Palestinci se statutem uprchlíka či tzv. vnitřně přesídlené osoby tak dnes představují 70 % celkové palestinské populace. Nejvíce registrovaných uprchlíků pobývá na území Jordánska, Sýrie, Libanonu a samozřejmě bývalé velké Palestiny. A nejedná se o skupinu, které by se obzvlášť dobře dařilo. Nemožnost návratu a diskriminace v hostitelské zemi, které Palestince často zneužívají jako nástroj své mocenské politiky vůči Izraeli, z nich činí na jedné straně utlačovanou populaci, která si právem zaslouží pozornost lidsko-právních aktivistů, zároveň ale také představuje výrazný zdroj nepokojů na Blízkém východě. Média však zaplňují spíše informace o bezpečnostní anarchii, kterou frustrovaní Palestinci rozpoutávají, než o okolnostech, které takový život uprchlíka z okupované země provází.
Vysídlování Palestinců začalo již koncem devatenáctého století. Od vzniku britského mandátu v roce 1920 jich do konce roku 1947 odešlo z původních domovů kolem 150 000. Hlavní uprchlická vlna nastala po roce 1948. Vyvolalo ji napadení palestinské vesnice Dejr Jásín nedaleko Jeruzaléma, kde izraelské jednotky zmasakrovaly přes stovku obyvatel. Následovalo přepadávání, znásilňování a rabování dalších obyvatel ve městech i na venkově. Například ve vesnici Dawajíma tak Izraelci zabili 80–100 mužů, žen a dětí, jejichž těla následně naházeli do masových hrobů. Skupinu starých žen zahnali do domu a ten pak zapálili. Kromě strachu o vlastní bezpečí se na exodu podílela také propaganda okolních arabských států, které se snažily mediálně propíraným zobrazením sionistického násilí povzbudit nenávist Arabů vůči Izraeli.
Do konce první izraelsko-arabské války počátkem roku 1949 odešlo z území dnešního státu Izrael 85 % původního arabského obyvatelstva. Počet uprchlíků včetně vnitřně přesídlených osob, které pobývají na území Západního břehu, pásma Gazy a dnešního Izraele, překročil 900 000. Potomci této skupiny uprchlíků z roku 1948 dnes zahrnují více jak 6 000 000 Palestinců. Většina z nich (4,3 mil.) je registrována a podporována humanitární organizací UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), kterou na pomoc palestinským uprchlíkům zřídilo OSN již v roce 1950. Další velká migrační vlna nastala po šestidenní válce roku 1967, kdy Izraelci obsadili Západní břeh včetně východního Jeruzaléma, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Dnes tato uprchlická skupina přesahuje jeden milión osob.
Největší skupina uprchlíků pochází z území, kde se dnes rozprostírá stát Izrael. Jejich pozemky byly vyvlastněny a staly se majetkem nových židovských obyvatel. Přes pět set arabských vesnic bylo zcela vysídleno a následně zničeno, aby se tak znemožnil návrat uprchlíků. Palestinci vysídlení v letech 1948 až 1967 se stejně vrátit nemohou, protože Izrael definuje sám sebe jako židovský stát a odmítá tak uznat právo návratu nežidovských uprchlíků na svoje území. Návrat na okupovaná území také není možný, protože izraelská vláda se systematicky snaží bránit nárůstu tamní palestinské populace.
Další přesuny
Ani okolní země však neposkytují palestinským uprchlíkům pocit
bezpečí. V sedmdesátých letech došla trpělivost jordánskému králi
Husajnovi, který stále více ztrácel kontrolu nad situací
v palestinských utečeneckých táborech na území Jordánska
ovládaných ozbrojenci z Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).
V září 1970 se Palestinci dostali do potyčky s jordánskými
bezpečnostními složkami a vypukl konflikt, který zapříčinil vysídlení
20 000 Palestinců a zničení několika utečeneckých táborů.
Události tzv. „Černého září“ vedly k vypovězení OOP
z Jordánska a jejímu přemístění do Libanonu, který se stal
v sedmdesátých letech hlavním bojištěm izraelsko-arabského
konfliktu.
Původní vyvážené soužití libanonské prozápadní křesťanské většiny s muslimy (a také relativně dobré vztahy s Izraelem) se v důsledku přílivu palestinských uprchlíků změnily. Útoky různých skupin OOP směřované na izraelská území z jižního Libanonu vedly k ochlazování izraelsko-libanonských vztahů a následné izraelské invazi do Libanonu v roce 1982. V září 1982 zmasakrovali proizraelsky orientovaní křešťanští falangisté několik tisíc Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Šatíla na jihu Bejrútu. Tato událost vzedmula vlnu demonstrací na podporu palestinských uprchlíků v celém světě a také v Izraeli, kde na 400 000 Izraelců požadovalo stažení Izraele z Libanonu. Mnoho Palestinců opustilo v osmdesátých letech Libanon a zamířilo do Skandinávie a severní Ameriky.
Po vypuknutí války v Perském zálivu byli palestinští uprchlíci vyhoštěni z Kuvajtu, jako trest za to, že OOP podporovala Saddáma Husajna. 280 000 uprchlíků, kteří byli držiteli jordánských či egyptských pasů, odešlo do Jordánska a do Iráku a 40 000 Palestincům bylo umožněno vrátit se na palestinská území.
V září 1995 se rozhodl vyhnat Palestince libyjský prezident Muammar Kaddáfí. Tisíce uprchlíků byly násilím nahnány na lodě a nákladní auta a vyhoštěny z libyjského území. Některým se podařilo dostat do Jordánska, Sýrie, Libanonu a Palestiny. Osoby bez platných cestovních dokladů byly internovány v nelidských podmínkách uprchlického tábora Saloum na hranici Libye a Egypta. Po šestnácti měsících pobytu v táboře jim bylo umožněno navrátit se do Libye.
Poslední přesuny palestinských uprchlíků se odehrály v souvislosti s ozbrojeným konfliktem v Iráku, kde jsou často terči útoků a výhrůžek.
Checkpoint (kontrolní stanoviště) u města Ramallah.
Život občana druhé kategorie
Většina palestinských uprchlíků na Blízkém východě je usídlena
v lokalitách vzdálených do 100 km od svých původních domovů.
Pětina uprchlíků žije v utečeneckých táborech. Hustota osídlení
v táborech například v pásmu Gazy se odhaduje na 50 000
obyvatel na km2 (pro srovnání v Praze je to 2 300). Přelidněnost
však není hlavním problémem. Mnohem závažnější je omezení volnosti
pohybu, s tím související nezaměstnanost a chudoba. S příjmem
menším než dva dolary na den musí vystačit třetina uprchlické populace.
Ekonomicky nejlépe jsou na tom Palestinci v Sýrii, nejhůře
v Libanonu, v pásmu Gazy a ve venkovských oblastech kolem měst
Hebron, Džanín a Tubas na Západním břehu. Není náhodou, že většina
konfliktů se koncentruje právě v těchto oblastech a místní tábory
tvoří základny, odkud pronikají na izraelská území sebevražední
atentátníci.
Beznadějnost místní situace je nejzřetelnější na životě mladých lidí. V letech 2005 a 2006 monitorovala autorka tohoto článku prezidentské a parlamentní volby na Západním břehu. Její palestinská spolupracovnice Abeer byla velmi inteligentní dívka s téměř stejnými plány jako její vrstevníci kdekoliv jinde ve světě – vystudovat, najít si dobrou práci a založit rodinu. Pro Palestinku s místem bydliště vzdáleného od hlavního města pouhých dvacet kilometrů, ale také několik checkpointů, však ambice ne zcela reálná – tedy kromě možnosti vdát se. Cesta na univerzitu do Ramalláhu, která mně coby držitelce českého pasu cestující vozidlem mezinárodní organizace trvala patnáct minut, zabrala Abeer až tři hodiny. Délka záležela na momentální průjezdnosti či uzavření jednoho stálého betonového checkpointu a několika tzv. létajících checkpointů, což jsou v podstatě vojenské hlídky nepravidelně rozmístěné na silnicích Západního břehu. Podle nálady hlídkujícího izraelského vojáka se dále odvíjela doba, na kterou byl Abeerin autobus zastaven. Dojíždění do školy byla její rodina schopna finančně zabezpečit po dobu jednoho roku, ale pak již byla situace neúnosná. Přestěhovat se ze svého bydliště do Ramalláhu však Abeer nemůže. Bohužel i při hledání zaměstnání naráží na stejné problémy, a tak dál sní svůj sen o cestě do Ameriky, kde by mohla svobodně žít.
Omezení pohybu po druhé intifádě však nemá negativní dopad pouze na plány mladých Palestinek. Podle výzkumu provedeného Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Organizací pro výživu a zemědělství (FAO) poklesl příjem potravy u 90 % obyvatel okupovaných územích. Podíváme-li se do posledních zpráv Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí při OSN (OCHA), který vydává pravidelná týdenní hlášení o situaci na okupovaných územích, pochopíme dopad izraelské okupace na palestinskou ekonomiku. V týdnu od 30. května do 5. června 2007 bylo izraelskými jednotkami zničeno 86 domů, 69 obchodů, mešita, kostel, továrna na mýdla, elektrický transformátor, vodárna a další složky infrastruktury ve městě Nábulus. Radnice odhaduje škodu na 75 000 USD. Vodovodní potrubí bylo zničeno také v Tulkaremu. Izraelské jednotky zaútočily na palestinskou rybářskou loď u břehů Rafahu. Čtyřiapadesátiletá žena z Hebronu byla zraněna při demonstraci arabských zemědělců, kterým byl znemožněn přístup na jejich pole židovskými osadníky. Vojenský výcvik izraelských složek, který byl prováděn na zemědělské půdě vesnice Džinba v Hebronu zničil veškerou úrodu. Zákaz vycházení platil ve vesnicích Huwwara a Bejta v blízkosti Nábulusu. V těchto dnech bylo také Izraelci uzavřeno centrální tržiště a čtyřem stům prodejců zamezen přístup do města. Několik checkpointů je uzavřeno nejen pro všechny Palestince včetně vozidel záchranné služby, ale také pro humanitární organizace. Uzavřena byla silnice do vesnice Qaryut, která umožňuje obyvatelům přístup k pitné vodě a spojení s hlavní silnicí. Izraelci uzavřeli také silnice využívané zemědělci v oblasti As Sahel, což znemožňuje práci na polích a přístup k zavlažování zemědělcům z okolních vesnic….a následuje dlouhý výčet vesnic se zablokovanými vozovkami v tomto týdnu. Školáci ve vesnici Qabatíja se kvůli probíhajícím vojenským operacím nedostali do škol, stejně jako studenti v dalších oblastech paralyzovaných přítomností izraelských vojenských složek. A tak dále, a tak dále.
Neveselé vyhlídky
Kvůli pokračující izraelské okupaci narůstá dále i počet
palestinských uprchlíků. Odhaduje se, že kvůli stavbě separační zdi
již bylo přesídleno na 15 000 osob (36 % z nich tvoří
uprchlíci) a dalších 49 000 obyvatel bude muset opustit vojenská
území mezi zdí a tzv. zelenou linií, která tvoří hranici Západního
břehu po šestidenní válce (stavba zdi na mnoha místech přesahuje tuto
hranici směrem do palestinských území). Celkově však výstavba
bezpečnostní bariéry postihne půl miliónu palestinské populace, která
zůstane oddělena od vodních zdrojů a hlavní infrastruktury.
Nejistý je také osud 70 000 – 100 000 palestinských rezidentů východního Jeruzaléma. Pětina přesunů Palestinců v rámci svatého města je zapříčíněna stavbou separační bariéry. Po jejím dokončení zůstane 88 % arabských domácností na východní straně bez přístupu k lékařské péči, která je v centru města. Pětina rodin celého východního Jeruzaléma bude odělena od svých příbuzných.
Loňské vítězství Hamasu navíc ještě více odklonilo přízeň Evropy, která omezila finanční podporu palestinské samosprávy. Právo uprchlíků na návrat je však klíčovým bodem všech jednání, které v tomto bodě zpravidla ztroskotají. Poslední návrhy umožňují návrat arabských obyvatel pouze do budoucího Palestinského státu, ale nikoliv na území státu Izrael. Najít v této věci konsensus bude nejtěžší otázkou všech dalších arabsko-izraelských pokusů o mírové soužití.
Pro Right News Jitka Adamčíková
(Autorka je spolupracovnicí Poradny pro uprchlíky. V letech 2005 a 2006 působila na Západním břehu coby pozorovatelka volební monitorovací mise EU)
[· Komentář ·]
[· další články ·]
[· Mistr Džošu a krásná kočička… ·]
[· Atmosféra Sahary na festivalu Respect ·]