Kniha ztracených věcí Johna Connollyho
[· 12.3.2008 · autor: koudelka · ilustrace: cover art ·]
Wallpaper, který si lze stáhnout ze stránek Connollyho knížky Book of Lost Things.
Irský spisovatel John
Connolly píše většinou romány či povídky spadající do žánru
anglicky označovaného jako „mystery“, který se v českých zemích
zpravidla chápe jako žánr detektivní. Jeho knížky zasahují do značné
míry i do oblasti hororu či snad „nerváku“ (angl.
thriller), což je označení, které se v češtině
nepoužívá, třebaže daný žánr vystihuje naprosto dokonale. Nově vydaná
Kniha ztracených věcí je nicméně tak dokonale mimo, že rozhodně
postrádá smysl v souvislosti s ní uvažovat, jestli je to
detektivka, horor nebo snad „nervák“… není ani jedno.
Na první pohled, tj. po přečtení textu na záložce, může leckdo
získat dojem, že je to knížka pro děti:
Nahoře v podkroví, v pokojíku pod střechou oplakává
dvanáctiletý David svou matku. Je opuštěný a zlobí se na celý svět a
společnost mu dělají pouze knížky. Jenže ty knížky k němu začnou
šeptem promlouvat ze tmy, a poté co se David uteče do světa představ,
zjistí, že skutečnost a fantazie se začaly jaksi prolínat. Zatímco se
jeho rodina rozpadá, je David chtě nechtě přenesen do zvláštní říše,
která je podivným odrazem jeho vlastního světa, jen ji obývají hrdinové
a nestvůry a vládne tam stárnoucí král, který ukrývá svá tajemství
v záhadné knize… v Knize ztracených věcí.
– cit. ze záložky českého vydání; BBart, Praha,
2008.
Tento první dojem může v leckom přetrvat dokonce i po přečtení celého příběhu, mně se to však nestalo. Přímo autor tvrdí, že by Knihu ztracených věcí nezařadil do dětské literatury, jakkoli je hlavním hrdinou chlapec a jakkoli je plná pohádkových a nadpřirozených postav.
Dal jste jasně najevo, že knížku nepovažujete za dětskou
literaturu, přesto by se řadě dětí mohla velmi líbit. Můžete se
k tomu nějak blíže vyjádřit?
Domnívám se, že je to knížka o dětství, respektive o té
jeho fázi či snad okamžiku, kdy si dítě poprvé uvědomí, jaká realita
ho vlastně obklopuje: že je pěkně složitá, že lidem, kteří ji
sdílejí, nezůstává nic dlužna, že přináší bolest a ztrátu, a
v neposlední řadě je zde i fakt, že jsme všichni smrtelní a
nemůžeme s tím nic dělat. Když si tohle uvědomíme, něco
ztrácíme. Nechci říct, že nevinnost, protože si fakt nevzpomínám, že
bych byl kdy nevinný, dokonce ani jako dítě ne. Děti žijí s tím,
že jsou bezbranné – třebas to tuší jen na podvědomé úrovni
– a myslím, že přesně tohoto citlivého místa se dotýkají ty
opravdu dobré tradiční pohádky a lidové báchorky. Přesto člověku
pomohou najít pevnou půdu pod nohama, tedy vyznívají pozitivně, neboť
jejich poselství je takové, že všechny tyto překážky je možné, a
dokonce i nutné překonat, že právě tím se z dítěte stává
dospělý.
Proto máte svým způsobem pravdu: ano, starší dítě by si knížku
docela jistě mohlo přečíst (a pár už si ji i přečetlo a velmi se
jim líbila), ale řekl bych, že ji dítě bude vnímat úplně jinak než
dospělý, což mi přesně potvrdila i dosavadní zkušenost a reakce,
které kniha zatím vyvolala. Dospělí intenzivněji vnímali moment ztráty a
také se v porovnání s dětmi mohli lépe ztotožnit
s poslední kapitolou, alespoň si to myslím. Ve skutečnosti mne velmi
překvapilo, co všechno čtenáři z příběhu dokázali vyvodit a jak
si ho vykládali. Jasně, některé věci jsou v něm schválně
nejednoznačné, takže to zase není takové překvapení, přesto mě asi
nejvíc potěšilo, když se v příběhu našli dospělí čtenáři,
když k nim z něho promlouvala jejich vlastní zkušenost, což
změnilo způsob, jakým knížku četli, jak ji vnímali.
– cit. z rozhovoru, který si můžete přečíst celý
v angličtině na webu Book of Lost Things;
překlad: koudelka.
Obálka českého vydání (BBart, 2008), která ctí originál a současně s titulem zachází hravě a vkusně, což je fajn a v Čechách se s tím příliš často nesetkáme.
Z toho, co říká autor, a na základě vlastních dojmů, které ve mně zanechalo více než důkladné „přečtení“ Knihy ztracených věcí, se domnívám, že knížka patří spíše do žánru fantasy. Jak už je u dobré fantasy dobrým zvykem, dotýká se zajímavých a obecně platných témat, hlubších problémů, než je pouze zabíjení draků a líbání spících princezen. Nechci nic prozrazovat předem, ale draci v ní vůbec nevystupují. Jinak plejáda oblíbených postav nezklame, na své si přijdou zejména milovníci trpaslíků, ale víc už ani muk, fakt nesnáším, když mi někdo nadšenecky odvypráví úplně všechno, včetně happy-endu. Toho bych se ráda vyvarovala, a tak si říkám, že možná nebude od věci doplnit závěrem pár slov o autorovi.
John Connolly se narodil v roce
1968 v Dublinu a v životě vystřídal řadu zaměstnání
(který spisovatel ne?). Živil se jako novinář, barman, státní úředník,
číšník a skladník v londýnském obchodním domě Harrods. Studoval
angličtinu na dublinské Trinity College a žurnalistiku na Dublin City
University, načež strávil pět let jako novinář na volné noze píšící
pro The Irish Times, do kterých přispívá dodnes.
V roce 1999 mu vyšel první román nazvaný Na ostří nože a
představil čtenářům postavu Charlieho Parkera, bývalého policisty,
který se snaží dopadnout vraha své dcery a manželky. V roce
2000 následoval Polibek smrti.
V pořadí třetí parkerovský román nese název Vražedná povaha a
vyšel v roce 2001. Hned po něm, v roce 2002 přišla Bílá cesta. Roku
2003 vydal John Connolly svůj pátý román – první knihu mimo
zavedenou sérii nazvanou Mizerové. Rok nato
na seznam přibyl soubor novel a krátkých povídek nazvaný Nokturna,
přičemž s příchodem roku 2005 přichází další Charlie
Parker, tentokrát jako Černý anděl.
Johnův sedmý román, to je Kniha ztracených
věcí, vydaná v Británii roku 2006, v Čechách
25. 2. 2008. V roce 2007 se očekává další
„parkerovka“.
– převzato z webu Book of Lost Things; překlad:
koudelka.
_____________________________________________
Pokud bude mít redakce Right News štěstí a obdrží od
agentury zastupující Johna Connollyho svolení k uveřejnění výše
citovaného rozhovoru, objeví se tento v plném (českém) znění zde,
na stránkách vašeho oblíbeného e-zinu… jako další ze stoprocentně
„zaručených zpráv“.
[· John Connolly, nebo ne? ·]
[· další články ·]