Krysí salát aneb "chrumkavé" potešenie

[· 4.2.2008 · autor: Paul Wilkinson/koudelka · ilustrace: Rat Salad cover ·]

Black Sabbath-Rat Salad (cover)

Obálka knížky Rat Salad – Black Sabbath: Klasická léta 1969–1975.

Krysí salát je písnička Black Sabbath, která figuruje v raných vzpomínkách britského hudebního publicisty Paula Wilkinsona a která jej inspirovala takovým způsobem, že podle ní pojmenoval rozsáhlou monografii své oblíbené kapely. Bohužel, přeložit název knížky do češtiny bylo téměř nemožné (z důvodu, že jde o originální název skladby BS), a tak zůstal v českém vydání v angličtině (s překvapivým citem ze strany nakl.)

Knížka se v Čechách setkává s pozitivními ohlasy, Petr Fiala z Mňágy a Žďorp ji doporučuje v Lidovkách, zatímco Veronika Gallisová ji na stránkách slovenských HN hodnotí jako „chrumkavé“ potešenie. A protože je poslední dobou v Čechách tak málo slyšet slovenština, nebude od věci si přečíst, co dalšího o knížce ve svém článku napsala:

Pravda o živote
„Mal som pocit, že ich vôbec nezaujíma, čo na pódiu predvádzame, hlavne, že sa niečo deje. Až keď sme prestali, začali besniť,“ píše sa v najnovšej knihe o Black Sabbath Rat Salad (Potkaní šalát). Vtedy by ešte nikto neveril, že táto skupina sa stane medzníkom vo vývoji hudby. „Kniha je určená pre verných fanúšikov Black Sabbath, nie iba Ozzyho Osbourna, z ktorého našťastie nerobí ikonu, ale iba platného člena skupiny, ktorá, podľa niektorých ľudí, vynašla heavy metal ako žáner,“ hovorí o knihe jej prekladateľka Jaroslava Kočová.

_____________­________________

A jak se vlastně k Black Sabbath dostal autor?

V září roku 1974 mi bylo dvanáct let a právě jsem začal chodit do druhého ročníku střední školy (na anglický typ se nastupuje už v páté třídě jako na naše reálné gymnázium; pozn. překl.). Vybavuje se mi, že mě tehdy děsně bavil fotbal, ale nic moc dalšího. O přestávkách jsme se ještě asi s tuctem spolužáků honili po školním dvoře za tenisákem – a zuřivě do něj kopali –, dokud nezazvonilo a my se nemuseli vrátit zase zpátky k nudnému vyučování. Byli jsme takoví slušňáci, a doba byla tehdy tak jiná, že si někteří z nás před vstupem do třídy oprášili kolena kalhot školní uniformy a urovnali si kravaty. Z nějakého důvodu mě tahle vzpomínka těší.
Samozřejmě že škola byla nuda: pětatřicetiminutové hodiny se táhly nekonečně dlouho; dvouhodinovky mající sedmdesát minut se zdály jako věčnost. Řezničina, které se přezdívalo pracovní vyučování, a bezduché vybarvování, jež vydávali za výtvarnou výchovu, byly skutečně zlé, ale ze všeho nejtěžší se nakonec ukázal surrealistický eklekticismus moderních jazyků, které přetrpět byla hrůza, a navíc úplně k ničemu. Ještě dnes se mi vybavují nezáživné příhody Hanse a Lieselotte – a jejich psa Lumpiho – a vedle nich neslavné životní eskapády bezkrevné rodiny Marsaudových – měli nezdravě bledé obličeje a chodili bez výjimky v khaki. Pořád se musím ptát, proč mi to uvízlo v paměti a k čemu mi to kdy v životě bylo dobré? Jednou jsem v Berlíně ztratil cestovní pas, a třebaže jsem měl tak mizernou němčinu, že jsem to ani nedokázal vysvětlit na policii, bez problémů bych jim povyprávěl o tom, že se jmenuji Hans, že pracuji v bance, kam dojíždím tramvají, že mám sestru jménem Liselotte a že hrad je odsud vzdálen pouhé tři kilometry.
Na škole ale bylo dobré, že ti, kdo nepatřili mezi studijní typy, měli hromadu času na hraní. A když o patnáctiminutové přestávce na plácku prohráváte 10:0, vytvoří se mezi členy vašeho týmu zvláštní pouto. Je to něco víc než běžné kamarádství náctiletých; je to něco na způsob vědomí vzájemné sounáležitosti, s jakým se setkáte třeba v protileteckém krytu nebo v nemocnici: tiché porozumění, sdílený strach a pocit hanby a – aby toho nebylo málo – typicky britský pocit trapnosti z toho, že se člověk úplně zbytečně zpotil.
A právě při tomhle přestávkovém sportování jsem se ke svému velkému štěstí seznámil s Robem Crumpem. Rob byl stejně starý jako já a bylo o něm všeobecně známo, že se chová a vypadá poněkud výstředně. Měl dost znepokojivý zvyk, že nervně a hlasitě bubnoval prsty do lavice a přitom si hryzal spodní ret, jako by měl co nevidět vyloudit nějakou zvlášť vypečenou třenou souhlásku čili frikativu. Celou tu dobu mu jiskřilo v očích, které jako by říkaly: Vím něco, co vy nevíte, a tak to občas docela schytal. Měl zanedbané vlasy, které se chovaly celkem divně – rostly spíš horizontálním než vertikálním směrem. To mě tehdy úplně fascinovalo a pořád jsem si říkal, jestli je to důsledek nějaké jejich zvláštní biochemické struktury nebo jestli to má na svědomí statická elektřina – nebo jestli si je prostě postříkal lakem Silvikrin. Zatímco my měli na penálech propiskou načmárané jméno kapely Showaddywaddy, Rob se od nás hudebním vkusem lišil, jelikož měl výhodu v podobě staršího bratra, finančně zajištěného natolik, aby si mohl pravidelně kupovat desky. To byl tehdy celkem luxus: album stálo v roce 1974 tři libry; to odpovídá dnešním pětadvaceti. Tehdy nešlo zapadnout do obchodu s nahrávkami a vyjít ven s plnou náručí (jako to jde dneska s cédéčky – tedy jste-li stejně „nerozumní“ jako já).
Toho roku v září mě Rob pozval k nim domů na návštěvu. Už si ani nevzpomínám, jaký přesně pocit ve mně to pozvání vzbudilo – jestli jsem se k nim těšil, nebo jestli jsme měli něco konkrétního v plánu. Vybavuje se mi ale, a to v živých barvách, že ten den bylo neuvěřitelně modré nebe a ve vzduchu visel nenápadný, chladivý příslib podzimu. Zlaté a hnědé listy stromů zářily na pozadí oblohy jako naleštěné polobotky, okolní kopce připomínaly velikánské hromady medu. Vzpomínám, že jsem si cestou k nim, celé ty dvě a půl míle po ztichlých venkovských silničkách, mně tak důvěrně známých, připadal neskonale šťastný.
Když jsem přišel k Robovi, zapadli jsme po chvíli do pokoje jeho bratra, že si projdeme tu jeho báječnou hudební sbírku. Ne že by mě to nějak zvlášť zajímalo. Samozřejmě, toužil jsem poznat tu kulturu, svět plný dlouhých vlasů a knírů, kapel s nesmyslnými jmény a záhadnými texty, jen jsem nějak nevěřil, že do toho opravdu kdy proniknu. Víte, mé hudební obzory byly v té době dost omezené. Minulý rok na podzim jsem si z kapesného koupil singl od The Osmonds jménem „Crazy Horses“, hned potom mi na Vánoce dali rodiče Red Album od The Beatles a ještě se mi hodně líbila jedna písnička, kterou hráli celý předešlý rok v rádiu a kde se zpívalo – aspoň to jsem si myslel – „I wanna be a lettuce“ (chci být hlávkový salát; ve skutečnosti skladba „Elected“ od Alice Coopera), ale upřímně řečeno, dával jsem spíš přednost kýčovitým orchestrálkám, které se hrály do reklam v televizi. Zmiňuji se zde o tom pouze z toho důvodu, abych demonstroval, jak nenapadnutelná jsou má doporučení.
Takže, v podstatě bez zájmu jsem přihlížel, jak Rob vytahuje z ještě neposkvrněného obalu desku Sabbath Bloody Sabbath. Když ji pokládal na kotouč gramofonu, prolétlo mi hlavou, že obrázek na obalu je tedy přinejmenším zvláštní, ale opravdu jsem nečekal, že se mi to bude líbit.
A právě tehdy se zrodila má láska k Black Sabbath – přesně tam, v tom malém pokojíku uprostřed přepychu, na samém pupku Peak District.
Díky, Robe.

-- cit. z „Rat Salad – Black Sabbath: Klasická léta 1969–1975“.

_____________­________________

Po přečtení dané ukázky se může zdát, že autor použil Black Sabbath jako záminku, aby mohl psát o sobě (jak to občas někteří autoři dělávají), ale opak je pravdou: Paul Wilkinson má Sabbaty fakt „najeté“ a knížka je fakt nabitá informacemi, mezi kterými P.W. sem tam zavzpomíná, upřesní dobový kontext vlastní zkušeností.
Zajímavé u téhle knížky je mimo jiné i to, že na některých stránkách (a není jich málo) narazíte klidně i na čtyři poznámky pod čarou – pro někoho zvrhlost, pro jiného radost. Čistě odhadem bych řekla, že poznámky pod čarou zabírají tak pětinu knížky. Ale žádný strach, žádnou paniku! Po čase totiž zjistíte, že v těch poznámkách pod čarou se odehrávají přinejmenším stejně zábavné příběhy jako v textu nad ní.
Nevím, čím to, ale Wilkinsonovi se nějakým zázrakem podařilo napsat knížku, která je poučná, ač zbytečně nepoučuje. Když nad tím tak přemýšlím, je to asi tím, že se Paul Wilkinson nebere zbytečně vážně a že své idoly zbytečně nezbožšťuje. Stejně tak je obdivuhodná i jeho znalost hudební teorie.

Knížku vydalo v roce 2007 nakladatelství BBart.

jenom čára

[· Komentář ·]

  Formát Texy
jenom čára

[· další články ·]