Naplnění dohody o sdílení moci je klíčové pro další směřování Zimbabwe
[· 23.9.2008 · autor: Jitka Adamčíková · ilustrace: Wikipedia ·]
Fotografie z demonstrace proti Mugabemu, která se konala před zimbabwským velvyslanectvím v Londýně roku 2006; zdroj: Wikipedia.
V červnu tohoto roku pronesl britský ministr zahraničí David
Miliband památnou větu, že čas zimbabwského diktátora Roberta Mugabeho
již dávno vypršel. Po třech měsících se nyní Milibandovo přání
splnilo, i když jen částečně. Dohoda o vládě národní
jednoty, kterou 15. září podepsal president Robert Mugabe s lídrem
opozice Morganem Tsvangiraiem, sice neznamená definitivní odchod diktátora
ze scény, ale minimálně konec jeho vládní hegemonie. Od podpisu smlouvy
o sdílení moci totiž bude muset každé rozhodnutí vlády vzejít
z konsensu Mugabeho ZANU PF a opoziční strany MDC.
Robert Mugabe, který byl v červnových prezidentských volbách
zvolen coby jediný kandidát hlavou státu, zůstává nadále presidentem a
šéfem kabinetu a Morgan Tsvangirai se stal ministerským předsedou, který
by tak měl prakticky řídit činnost vlády. Opozice tímto sice získala
post šéfa vlády, ale veškeré vládní kroky musí být schváleny
kabinetem, v jehož čele zůstává Mugabe. Ostatně stejně funguje
tradiční uspořádání u Šonů, kteří jsou etnickou majoritou
Zimbabwe. Šonové si volí zástupce do vesnické rady nazvané
„Dare“, která řídí její praktický chod, ale všechny kroky
„Dare“ musí být schváleny kmenovým náčelníkem. Členové
rady vše promyslí a připraví a pak zavolají stařešinu, kterému návrh
představí a ten jej buďto přijme či zamítne.
Těžko říci, zda může takto fungovat moderní Zimbabwe. Podobné
uspořádání moci bude vyžadovat notnou dávku diplomatických schopností
na straně Morgana Tsvangirai a jeho spolupracovníků. Členové opozice budou
nuceni nalézat kompromisy společně s lidmi, kteří dosud vydávali
pokyny k jejich zatýkání a mučení, či stojí za vraždami jejich
příbuzných a kolegů. Představa, že staré křivdy upadnou
v zapomnění a bývalí nepřátelé budou ruku v ruce budovat nové
Zimbabwe je sice krásná, ale naivní.
Na druhou stranu Mugabeho ZANU PF bude mít vyjednávací pozici
o dost těžší. Všichni si uvědomují, že příchod opozice do vlády
byl nutný pro zajištění finanční pomoci ze strany mezinárodního
společenství. Politolog Armin Rabitsch, který dlouhodobě působil
v Zimbabwe, k tomu říká: „Je otázkou, co se bude dít ve
chvíli, kdy se otevře přístup k financím Evropy či Spojených
států, které nebudou chtít dávat peníze ZANU PF, takže Mugabeho lidé
o ně nejspíš budou muset v kabinetu bojovat. Těžko si
představit, jak si tato strana dokáže poradit s pozicí druhořadého
hráče, který bude muset žebrat u dotovaných ministerstev pod
kontrolou opoziční MDC“.
Členové ZANU PF jsou ke spolupráci nuceni také vnitřním tlakem
způsobeným ekonomickou krizí, do které se země dostala. Moc dobře si
uvědomují, že i na prahu jejich vlastních domů čekají lidé
žadonící o jídlo či finanční výpomoc. Slovy Armina Rabitsche:
"V takové situaci nejspíš spolknete svou hrdost, jen aby se věci
vrátily do normálu. Ti lidé nežijí na Měsíci, jsou nějakým způsobem
společensky provázáni a vědí, co se v jejich zemi děje“. Podle
Rabitsche není za této situace nějak zvlášť zábavné být ministrem za
ZANU PF.
Trh a autobusové nádraží v Masvingo, Zimbabwe; zdroj: Wikipedia.
A pomoc je již na cestě. Hned dva dny po podepsání dohody dopravil
Mezinárodní červený kříž do země 383 tun potravin pro 24 000
osob. Podle mluvčího červeného kříže Matthew Cochrane potřebuje
okamžitou potravinovou pomoc přes dva milióny lidí a koncem roku toto
číslo přesáhne pět miliónů obyvatel Zimbabwe, kteří budou záviset na
mezinárodní pomoci. Pět miliónů je již polovina populace Zimbabwe. Za
této situace bude zahraniční podpora znamenat pro Tsvangiraie velké plus.
Dá se předpokládat, že velkou politickou a ekonomickou oporu bude mít
opozice brzy také v Jižní Africe, kde Jacob Zuma pravděpodobně
vystřídá současného presidenta Thabo Mbeki. Tomu je sice připisován
velký podíl na dosažení dohody mezi Mugabem a Tsvangiraiem, jeho volba
hlavním vyjednavačem však byla velmi nešťastná. Mbeki byl pověřen
vyjednáváním z pozice šéfa Jihoafrického rozvojového společenství
(SADC), které udává politický směr celému jihoafrickému regionu.
V rámci SADC však patří Mbeki k těm nejopatrnějším kritikům
Mugabeho režimu. Mbeki je navíc spíše typ vzdělaného intelektuála a
přímý Tsvangirai s odborovými kořeny pro něj nepředstavuje
důstojného partnera. Stane-li v čele Jihoafrické republiky odborář
Zuma, který je ideově Tsvangiraiovi mnohem blíže, tlak na Mugabe ze strany
JAR výrazně zesílí.
S trochou nadsázky se dá říci, že se oblast jižní Afriky
vydává na cestu demokracie. Botswana či Zambie jsou toho příkladem.
Demokratizuje se i region západní Afriky. Hrozbu však představuje
končící hegemonie Ameriky vládnoucí unipolárnímu světu. Do popředí se
dostává Čína, Rusko, Indie a Brazílie, což se odrazí i na africkém
kontinentě. Dá se očekávat, že zájmy těchto zemí budou v blízké
době hrát v afrických zemích mnohem větší roli než Evropa či
Amerika podmiňující svou ekonomickou pomoc nepříjemnými otázkami na
téma demokracie či lidských práv.
Pro Right News (a A2), Jitka Adamčíková
[· Komentář ·]
[· další články ·]