Setkání Zeppelinů s Králem rokenrolu

[· 14.8.2009 · autor: koudelka/Stephen Davis · ilustrace: BBart ·]

Zemi českou konečně zasáhlo „Kladivo bohů“. Ptáte se, co to je? Rozsáhlá monografie o kapele Led Zeppelin z pera amerického hudebního publicisty Stephena Davise, kultovní dílo, dlouho očekávané jak mezi fanoušky LZ, tak příznivci rockové hudby všeobecně.

Kladivo bohů

Kladivo bohů začíná opravdu od píky, líčí dětství a mládí jednotlivých členů kapely, popisuje jejich první zkušenosti v různých kapelách a také cestu k hudbě, kterou nakonec společně hráli. Velmi silným momentem je zde například první společná zkouška v sestavě Page, Plant, Bonham, Jones, dále různá setkání s vlivnými hudebníky a dalšími osobnostmi hudebního světa, kam patří i zcela odzbrojující setkání s Elvisem, který byl jejich velkým vzorem:
(dále cit. z českého vydání, BBart, 2009)

K setkání s Elvisem došlo v apartmá hotelu naproti aréně Forum, kde Elvis tehdy vystupoval. Led Zeppelin už na jednom Presleyho koncertě byli, a Elvis se tehdy obrátil na svou kapelu (na kytaru v ní hrál Jimmyho dávný idol James Burton) a povídá muzikantům, ať koukají hrát co nejlíp, protože v publiku jsou Led Zeppelin. Vzhledem k tomu, že Elvis i Led Zeppelin měli stejného promotéra, Jerryho Weintrauba, věděl král rokenrolu, že se Angličané lépe prodávají. Svému doprovodnému týmu často říkal: „Možná nejsem Led Zeppelin, ale i tak mám vždycky plno.“ Než směli Led Zeppelin předstoupit před Krále, bylo jim důrazně řečeno, že se s Elvisem hlavně nemají bavit o muzice. Jejich promotér je pak doprovodil k Elvisovu apartmá, kde si je převzala Presleyho „Memphis Mafia“, a ta je uvedla dovnitř. Prvních pár děsivých okamžiků si král rokenrolu Zeppelinů vůbec nevšímal. Page znervózněl. Vážně se s nimi chtěl Elvis setkat? Neměl někdo něco říct? Nakonec promluvil Elvis. „Ty historky, co kolujou o tom, co vy kluci vyvádíte na cestách,“ nadhodil ospale, „je to pravda?“
„Ne, samozřejmě že ne,“ zasmál se Robert. „Jsme rodinný typy! Osobně strašně rád bloumám po chodbách hotelů a zpívám si vaše písničky.“ S tím Plant nasadil svou nejlepší interpretaci Elvise: „Love me like a foooool…“
Do toho se přidá Elvis: „Treat me mean and cruuuel…“
A poslední verš zazpívají s Robertem společně: „But love me.“ Elvis se dal do smíchu. Memfiská mafie se dala do smíchu. Ledy byly prolomeny. Podávalo se pití. Elvis jim pověděl, že se mu líbí jejich „Stairway to Heaven“, jediná skladba, kterou od Led Zeppelin slyšel. Bonzo se s Elvisem pobavil o autech. Peter Grant se chtěl někam posadit, a tak zakotvil na pohovce, kde si hověl, dokud pod sebou neuslyšel divný zvuk. Nedopatřením si sedl na Vernona Presleyho, Elvisova otce. Elvis z toho měl legraci. Když odtamtud po pár hodinách Zeppelini odcházeli, vykoukl za nimi Elvis ze dveří a ještě jednou zazpíval: „Love me like a fool.“ Pro Led Zeppelin byl z celé návštěvy nejlepší okamžik, kdy je Elvis požádal o autogramy! Říkal, že prý pro svou dceru, Lisu Marii.
V legendárním Riot House se mezitím situace pěkně zvrhla. V halách a na chodbách kempovaly desítky sličných slečen, které snad ještě ani nedosáhly puberty, a vrhaly se na kohokoli, kdo se aspoň trochu znal s kapelou. Přede dveřmi Jimmyho pokoje spalo noc co noc nějakých pět skalních fanynek, přestože na chodbě hlídkovali bodyguardi. Jimmy kvůli tomu měl v pokoji dvě ledničky s pivem. Jedna sloužila jemu a jeho hostům; ve druhé měl plechovky, které jednou za čas prostrčil škvírou ve dveřích zajištěných řetízkem těm šíleným holkám na chodbě. Jimmyho hlavní známost byla pořád Lori Maddoxová, ale byly tady i další přítelkyně. Ke stálicím patřila Chrissie Woodová, manželka Ronnieho Wooda z Rolling Stones. A každým dnem se na scéně měla objevit Bebe Buellová, překrásná modelka žijící toho času s Toddem Rundgrenem, která prorazila jako „playmate“ časopisu Playboy. Jimmymu ji pomohl dostat do postele fotograf pracující pro rockové časopisy.
Jednou večer se hoši rozhodli, že se převlečou za ženské a zkusí udělat pár snímků na obal příští desky. Lori, Chrisie Woodová a Miss Lucy z GTOs naplácaly Robertovi, Bonzovi a Johnovi na obličej tuny mejkapu, zatímco Jimmymu mocně natupírovaly vlasy. O patro níž čekal George Harrison, který přišel s Led Zeppelin povečeřet, a tak si kluci řekli, že George trochu překvapí. „Jenže nevěděli,“ vzpomíná Lori, „že s Georgem Harrisonem přijde i Stevie Wonder! Takže naklusali dolů v těch strašnejch hadrech, zmalovaný jak štětky, a tam seděl Stevie Wonder! Dokážete si to představit? Led Zeppelin převlečený za ženský a Stevie Wonder, kterej si říká, že si z něj určitě dělaj srandu, protože je slepej. Málem z toho trapasu chcípli.“

_____________­___________
Stephen Davis je americký hudební publicista a historik, který si tiše a nenápadně vyšlapal cestu mezi nejuznávanější rockové pisatele všech dob. Na rozdíl od svých kolegů, jako jsou Lester Bangs, Dave Marsh či Robert Christgau, z nichž se postupem času staly mediální hvězdy, si Davis dál psal své těžce fundované, a přesto zábavné knížky, kterých prodal pravděpodobně víc než tři zmiňovaní pánové dohromady. Skóre si výrazně zlepšil právě monografií o Led Zeppelin nazvanou Kladivo bohů (angl. Hammer of the Gods), což byla vůbec první (a dodnes nejlepší) knížka o této ikoně všech příznivců heavy metalu. Existuje jen málo autorů, kteří by si při takovém záběru, jaký má Davis, dokázali udržet tak vysokou kvalitu.
Davis o populární hudbě píše již více než třicet let, především pro New York Times. Kromě rockové hudby je mu rovněž blízké reggae, ale i jiné žánry, jak dokládají jeho další tituly: Reggae Bloodlines: In Search of the Music and Culture of Jamaica (Reggae v krvi: pátrání po kořenech hudby a kultury na Jamajce), Bob Marley, Reggae International (s Peterem Simonem) či Jim Morrison: Life, Death, Legend (Jim Morrison: život, smrt, legenda).

jenom čára

[· Komentář ·]

  Formát Texy
jenom čára

[· další články ·]