…sluncenaNEBIBArevjehonechcisevzdát…
[· 21.4.2007 · autor: koudelka · ilustrace: koudelka ·]
Nebiba v Lucerna Music Baru.
Bylo úterý, 10. dubna 2007, a tak jsem zamířila do holešovického Crossu. Úterky bývají totiž dost často věnované reggae a ani tento nepředstavoval tak úplně výjimku. Konala se akce nazvaná AfroMeet, na které mezi jinými vystoupila afrobeatová kapela Nebiba a po ní hned celá parta ostřílených hochů, jako Nyabinghi Warriors, Yukimura, Lionhead, Suppafly, Papapot a B. Rocka (poslední čtyři jmenovaní v rámci „Bourama reggae stage“, ale o nich tady stejně nebude řeč).
Nebiba mě zaujala už dřív, v Akropoli na pátém ročníku benefice Baby Irie. Je dost dobře možné, že Alici Irie z Ugandy, které putoval výtěžek z koncertu (roční příspěvek dítěti adoptovanému „na dálku“), by se hudba téhle relativně mladé kapely moc líbila. Sahá totiž hodně hluboko k africkým kořenům. To je patrné zejména na častém používání tamních tradičních hudebních nástrojů, jako je kalebasa, balafon, mbira a další. Na stránkách o sobě píší, že jsou worldjazzové uskupení, což je poměrně výstižné.
Úplně na začátku koncertu jsem měla chvilku dojem, jako bych odkudsi slyšela Tinariven), a ten se přihlásil ještě jednou později, když Tandega hrdelně zaječela přesně jako zpěvačky/a zmiňované tuarécké formace, která kdysi vyměnila kalašnikovy za elektrické kytary. Musím říct, že „diva“ Nebiby, která si ještě nedávno říkala „Sista“ Tandega a vystupovala s kapelou Messenjahs, si zcela získala můj obdiv, a to i přesto, že melodika, na kterou v řadě písní hraje, byla naprosto katastrofálně nazvučená. Úplně mě to otrávilo, takže jsem si chtě-nechtě vzpomněla na učitelku hudební výchovy ze základky, která vcházela do třídy s melodikou v podpaží a hrála šlágry typu Partyzánská či Píseň práce. Bohužel přesně tyhle asociace ve mně zvuk melodiky, když na ni Tandega hrála, vyvolával. Poslouchala jsem ale dema z jejich webu a velmi mile mne překvapilo, jak úžasně tenhle nástroj v jejím podání ve skutečnosti zní. Na koncertě jsem si přitom chvílemi říkala, že by možná Tandega udělala líp, kdyby se zase vrátila ke klávesám, ale beru zpět. Ukázalo se, že chyba byla v nazvučení. Melodika je velmi výrazný nástroj, a jelikož Tandega se do toho ještě poměrně slušně opírá, při koncertě v Crossu se občas stávalo, že zbytečně „přebíjela“ ostatní. Totéž platilo pro její zpěv – místy byla slyšet prakticky jen ona, ostatní se ztráceli kdesi na úrovni zvukové kulisy za zavřeným oknem. Mrzí mě, že to říkám, ale je to spíš jen taková „technická“ připomínka.
Tandega.
Kapela je celkem početná a kromě Tandegy, která je nepřehlédnutelná, je další výraznou osobností kytarista a zpěvák Jan Koukal. Tenhle vcelku nenápadný chlapík, který působí na první pohled hrozně skromně, mě doslova znervózňuje, protože co jsem si tak všimla, nehraje jen na kytaru, ale v klidu zaskočí i za nemocného kamaráda na basu (za Maura při koncertě Urban Bushman na Baby Irie), bez problému zabubnuje, no já nevím, mně se to nějak nezdá… Vám to není podezřelé? Líbí se mi nicméně, jak zpívá, zvlášť dohromady s Tandegou – člověk za tím tuší hlubší souznění. Když hrají, komunikují jejich nástroje – zpravidla kytara a melodika – velmi hbitě, reagují citlivě jeden na druhého. Tohle se mi na hudbě vážně líbí, a abych pravdu řekla, Nebibu si bez tohoto citlivého reagování a pozorné souhry vůbec nedovedu představit.
Její skladby mají totiž velmi složité rytmické vzorce – možná že ne jednotlivě, ale napasovat to na sebe, když je to tak dlouhé, to tedy musí být vážně „kumšt“, promiňte mi ten výraz… Zde se zvlášť vyznamenává baskytarista Jirka (škoda že na webu není tak úplně v klidu uvádět vedle jména také příjmení), který nezapře jazzové vlivy. Totiž zahrát basovou linku, která by doplnila rytmický vzorec jako vystřižený z čínské bambusové zvonohry, to je snad také „kumšt“ či co… Tak já nevím, abych je zase moc nepřechválila.
Honza Koukal.
Když jsem je slyšela tehdy poprvé v Akropoli, hráli bez bubeníka.
Potřebné údery obstarávaly jiné perkusivní nástroje. Na koncertě
v Crossu s nimi vystoupil Maur (dříve též Mort), o kterém
je všeobecně známo, že je na něho spoleh. On vám snad vůbec nevypadává
z rytmu ani z tempa, a platí to i když hraje na basu (Urban
Bushman), i když hraje na bicí. S Nebibou to pojal poněkud
komorněji. Měl jen málopočetnou soupravu a sem tam vzal do ruky jen
džembe. Cinkrlavou worldmusic Nebiby nečekaně srovnal. Jenže občas to bylo
až moc, občas ta přesnost někde jinde vyústila v nepřesnost, takže
se rytmické linky některých nástrojů vinou toho nepotkaly a nezacyklily,
což oslabovalo jinak velmi intenzivně hypnotický účinek. Nemyslím, že to
Mort nezvládl, ani nemyslím, že to nezvládla Nebiba, jen mám pocit, že
byli ještě ne moc sehraní. Bohužel u hudby, jako je tahle, je to asi
nutnost.
Bohužel (nebo bohudík?) může být, že to byl jen můj subjektivní
dojem, protože asi při třetí písničce na mě podvědomí vyplivlo Us3.
Zvukový záznam této kapely, uložený v mé nepříliš spolehlivé
paměti, se zde trochu překrývá s Arrested Development, protože
i jejich hudba má tu naprosto senzační atmosféru upřímné radosti a
spontánního prožitku, které hudebníci přenášejí na posluchače. Chci
říct, že z nahrávek Us3 a Arrested Development (u kterých to
můžu říct i o živém vystoupení) mám stejně jako
z některých písniček Nebiby ten úžasný pocit… který tady ale
zbytečně nebudu rozmělňovat. Hudba totiž není zase tolik určená pro
slova, hudba je vyprávění kmenového šamana, tanec lesních víl, radost ze
západu slunce a jeho barev, kterých ani za nic nechci se vzdát. Hudba je jen
jedna, ale barev má bezpočet.
Jsem ráda, že i Nebiba dokazuje, že je možné překročit
vlastní stín, že je možné začít znovu a třeba i jinak. Směr,
kterým tahle kapela vykročila, ji i nás jistě ještě zavede do mnoha
zajímavých krajin lidské duše i naší planety. Alespoň já bych si
to přála.
Vřele doporučujeme k poslechu skladby Město a Never Know.
__________________________________________________
Redakce RN děkuje za ochotnou spolupráci Olze Amirkhanové, která velmi rychle odpověděla na e-mail se žádostí o možnost uveřejnit fotografie stažené z webu Nebiby. Díky!
[· Komentář [1] ·]
[· další články ·]
[· Milostná lyrika Marcela Báječného ·]
[· Million Marihuana March 2007 ·]
Ještě k tomu hrdelnímu zaječení. Na Respect Music Festivalu vystoupila kapela Tartit, u které jsem zaznamenala tentýž zvukový projev. Všimla jsem si ale, že zvuku se dociluje rozkmitáním jazyka směřujícího kolmo k patru, tedy nejde o žádné „hrdelní zaječení“. Omlouvám se tímto za nepřesnost!
— koudelka 18.06.07 #