Right News: Jak si Sinéad pokecala s Burning Spearem

Jak si Sinéad pokecala s Burning Spearem

[· 17.1.2007 · autor: Burning Spear · ilustrace: internet ·]

Ne každý může jen tak odejít do důchodu, a osud v tomto směru rozhodně nepřeje Sinéad O’Connor. Před třemi roky tato irská zpěvačka veřejně oznámila, že odchází z populární hudební scény a z veřejného života. Jenže se z toho nakonec vyklubala jen krátká pauza a ona je zase zpátky a spolu s ní album Throw Down Your Arms (That’s Why There’s Chocolate and Vanilla), což je „roots reggae“ inspirovaná deska, již produkoval dokonale sehraný jamajský tandem Sly & Robbie a která obsahuje coververze skladeb od takových reggae legend, jako je Bob Marley a ten, který s ní tenhle rozhovor udělal, Burning Spear.

BURNING SPEAR: Takže, co tě tak přitahovalo na reggae muzice, žes nakonec natočila desku?

SINÉAD O’CONNOR: No, myslím, že to má co dělat s náboženstvím. Byla jsem vychovaná v nábožensky založený katolický společnosti – a irský pojetí katolisicmu se dost liší od toho, jak to vypadá v ostatních zemích. Vyrůstala jsem v systému, který byste asi označili za něco na způsob teokracie, a když jsem dospívala, cítila jsem, že hodně věcí z učení o Bohu, co mi jako dítěti vštěpovali, není pravda. Zejména jsem si uvědomovala, že asi nejvíc lidi o Bohu lžou v hudbě. Hodně náboženských písní vzniklo skoro schválně bez emocí a bez citu – teda až na ty vánoční, u kterých se vždycky rozpláču, protože jsou o narození dítěte a vůbec o tom všem. Toužila jsem po žalozpěvech a písních, který by nebyly tak nudný a stejně tak by pořád neomílaly všechny ty výmysly o Bohu, což ale podle mě dělal i tehdejší katolicismus. Takže, vždycky jsem se zajímala o to, jak Boha osvobodit od náboženství a jak pojmout zpěv jako modlitbu – rastafariánská hudba je v tomhle směru jediná, o který si myslím, že to dokáže. Člověk cítí, že v tý hudbě žije boží duch.

BS: Takže se dá říct, žes vycítila, že za kořeny, za historií a za kulturou reggae music se skrývá ještě něco dalšího.

SO’C: Jednoznačně. A ztotožňovala jsem se s tím i jako Irka. Rastafariánská hudba přináší to svoje krásný poselství a zaznívá z ní touha, a totéž se dá říct i o irský muzice. Jakoby obě toužily po tom samým: najít cestu k Bohu a k pravdě. Když se člověk rozhlíží kolem, vidí, jak se všude na světě lidi jenom vojebávaj, protože chtěj lepší svět. Myslím, že by se tady toho hodně vyléčilo, kdyby si lidi konečně uvědomili, že duchovní problémy se politikou nevyřešej. Když přijde na to, jak lidi projevujou svojí víru v Boha a jak si myslej, že by Bůh měl nebo neměl vypadat, čeká nás ještě pěkně nechutná hromada práce. Mám pocit, že u rastů je víra v Boha asi nejsilnější a hlavně že věří, že Bůh žije v nás a ve všem, co nás obklopuje. Nepřipadá mi, že by se tohle učilo v náboženství. Dokonce ani nemám ráda slovo „Bůh“ – radši říkám Duch svatý. A Duch svatý je podle mě přítomný v rasta muzice a projevuje se to tak, že bych se na tom taky ráda podílela – ráda bych přispěla svou troškou do mlýna a pomohla lidem osvobodit Boha do náboženství, protože náboženství a Bůh jsem dvě úplně odlišný věci.

BS: No, a myslela sis někdy, že nakonec dopadneš tak, že bude zpívat reggae muziku?

SO’C: No jasně, vždycky jsem věděla, že chci zpívat nábožnou hudbu a tak podobně, a taky v tom chci pokračovat i u dalších odnoží náboženství. Ale důvod, proč o to stojím, mi dala rasta muzika. To, že jednou natočím tuhle desku, vím už dobře 15 let. První skutečná rastafariánská písnička, kterou jsem kdy slyšela, byla Greetings, alespoň ji za ni považuju.

BS: A proč sis vlastně na desku vybrala všechny ty písničky?

SO’C: Všechny, nebo ty Tvoje?

_{Burning Spear. Zdroj: Skapfet.com}

BS: No, třeba ty od Burning Speara? Proč sis vybrala právě tyhle?

SO’C: Jsou to ty, který mám úplně nejradši. Jsem schopná si je pustit na plný pecky v autě a ječet do toho. Tvojí hudbu jsem prvně slyšela, když jsem se někdy kolem roku 1990 přestěhovala do Los Angeles. Jezdila jsem tehdy autem a poslouchala tvoje nahrávky. Byly to písničky, díky kterejm se člověku chtělo, kurva, žít! Byly to písničky, který mě fakt inspirovaly k tomu začít do toho taky dělat. Najednou mě v životě něco doopravdy zajímalo.

BS: Na obal desky jsi zvolila jednu z nejkrásnějších fotografií z dob svýho mládí. Proč sis vybrala právě tuhle?

SO: Asi proto, že dneska vypadám staře a ošklivě. [oba se smějí] Na tý fotce vypadám o dost líp.

BS: Nemyslím si, že bys vypadala staře a ošklivě. Vypadáš tak, jak máš; vypadáš jako ty.

SO’C: Já vím. Jenom jsem si dělala srandu. [Burning Spear se zasměje] Podle mě je víc důvodů, proč jsem si vybrala právě tenhle snímek. Při práci na týhle desce šlo hodně o můj vztah k Duchu svatýmu, což chápu asi jako nejdůležitější věc ve svým životě, tedy když nepočítám vztah k vlastním dětem. Navíc ta fotografie byla pořízená v katolický dívčí škole v den Svatýho přijímání. Při něm člověk přísahá, že bude sloužit Svatému duchu, jak nejlíp dovede. Tím pádem to byl zatraceně významnej den v mým životě, ale stejně tak to napovídá, proč jsem natočila tuhle desku a proč natočím i ty další, nebo proč jsem vystoupila ze středního proudu a ve snaze změnit svět k lepšímu se chytila toho tenkého stébla v podobě nábožné hudby.

BS: Ta fotka je jedinečná a dost neobvyklá, ale hlavně takovýhle věci člověk moc často nevidí.

SO’C: Ne, to fakt ne. [směje se]

BS: Ale myslím, že to vynikne. Podle mě si toho dost lidí všimne, protože lidi v tomhle věku se dost bojej, a takhle uviděj, z čeho jsi vzešla.

SO’C: Můžu se teď na něco zeptat já tebe? Jak jsi, pro všechno na světě, dokázal napsat písničky jako „Marcus Garvey“ nebo „Door People“? Jak tě vůbec napadly?

BS: No, pocházím z farnosti Svatý Anny na Jamajce, odkud pocházel i Marcus Garvey.
Když jsem chodil do školy, učili jsme se o většině našich hrdinů, ale o Marcusovi Garveym, kterej byl ze všech nejdůležitější, nám nikdo neřekl. Postupně jsem dospíval a přitom jsem hodně naslouchal lidem, co tady byli dřív než já a co o Garveym už něco věděli a taky o něm četli, a jak jsem je tak poslouchal, načerpal jsem tím úžasnou inspiraci a taky vibrace a duchovní postřehy.

SO’C: Kdybys měl tady v tom rozhovoru říct něco o Garveym lidem, co o něm jaktěživo neslyšeli, co bys jim pověděl?

BS: Celý to hnutí, který Garvey založil, usilovalo o vytvoření černý vlády, která by působila z Libérie v Africe a ve který by on zasedal. Věřil, že černoši můžou vlastnit banky, že černoši můžou mít to samý, co maj ostatní lidi, a že bychom mohli fungovat bok po boku, navázat spolupráci s jinými národy, obchodovat spolu a tak. Tak zněl plán, skoro jako vládní prohlášení. Dokonce založil i vlastní obchodní společnost, Black Star Line. Začínal s jednou lodí a skončil s jednou lodí a trochu. [směje se] Není moc jasný, co se tehdy stalo, protože hodně lidí začalo závidět a hamounit a nelíbilo se jim, jak to starej Marcus vede. Mysleli, že jsou věci, který by Marcus neměl říkat. Lidi se děsně báli mluvit o svých právech a báli se říct jistý věci na adresu vlády, dát jí najevo, že to, co dělá černochům, není správný. V Americe učil černochy otevírat pusu. „Musíte se naučit mluvit! Musíte se naučit domáhat se toho, co vám náleží. Potřebujete vlastní prostor! Váš hlas by měl být slyšet!“ A takový věci. Garvey se strefoval do vlády a systém to prostě nevydejchal.

SO’C: A to bylo ještě před rokem dvacet, před Martinem Lutherem Kingem.

BS: Všichni další bratři, ti všichni se učili od Marcuse Garveyho. Byl to jakože první učitel.

SO’C: Hodně se podobá irskýmu národnímu hrdinovi, Patrickovi Pearseovi [hlavní zastánce irské nezávislosti, kterého popravili za účast na Velikonoční vzpouře, angl. Easter Rebellion, v roce 1916]. Byl to taky ten typ řečníka jako Garvey. No, a s Garveym to nakonec dopalo tak, že musel absolvovat několik soudních přelíčení, protože ho zažalovali z podvodu, ale dost lidí si myslí, že šlo o falešný obvinění, že jo?

BS: Jo. Hodně toho na něj tehdy měli. Ale když člověk jednou začne hájit svoje práva, musí počítat s tím, že se dostane do konfliktu. Jak se jednou postavíte systému, dostanete se do problémů s lidma, co jim bude připadat, že na to jdete moc rychle, že je to megalománie a že na sebe zbytečně strháváte pozornost.

SO’C: Ve kterým okamžiku ses rozhodl, že se chceš stát učitelem prostřednictvím hudby?

BS: Do 26 nebo 27 let jsem o hudbě nevěděl lautr nic, tečka. Prostě jsem začal bejt neklidnej, najednou jsem pohyboval rukama, jako kdybych hrál na bubny a tak. Netušil jsem, že to nakonec dojde tak daleko, kam to došlo dnes. Hudbu jsem začal vnímat v šedesátých letech, tak jsem zkusil něco nazpívat. Po nějaký době jsem se sezpíval s pár chlapíkama.

_{Burning Spear. Zdroj: ifest}

Vzpomínám, jak ke mně v Kingstonu jednou přistoupil takovej starej chlap a povídá: „Hej, člověče. Tys asi nikdy neslyšel jméno Jomo Kenyatta, co?“ Řek jsem mu: „Ne. Kdo je Jomo Kenyatta?“ A ten chlap, kterej toho shodou okolností dost přečet o historii Afriky, mi začal vykládat, kdo to byl Jomo Kenyatta [první prezident Keni] a že si říkal Burning Spear (Hořící oštěp). Napadlo mě, že přesně takový jméno by se mi hodilo, tak jsem ho začal používat. Takže, v roce 1969 jsem zpíval v naší farnosti a potkal jsem Boba Marleyho. I Bob pocházel z farnosti Svatý Anny, a když jsem ho potkal, jel právě na shromáždění. Měl osla, vidle, mačetu a kbelík – znáš to, džungle a tak. Tak mu povídám: „Nazdar, jak to jde, kámo?“ načež jsme se pozdravili a já se vyžvejknul: „Chtěl bych taky dělat do muziky. Potřebuju nazpívat pár písniček.“ A on mi pověděl o Studiu One a dal mi adresu a tak.

SO’C: A kdys poprvé objevil rastafariánství?

BS: Tyhle vibrace, inspirace a duchovní stránka rastafariánství ke mně pronikly, řek bych, v sedmdesátejch letech.

SO’C: A kolik ti bylo?

BS: Bylo mi 30 let. Vzpomínám, že jsem tehdy byl na pláži. Poflakovali jsme tehdy hodně na pláži Key Largo, která je v zálivu Svatý Anny, na One J Lane a Musgrave Street. To ráno jsem se probudil na tý pláži, osprchoval jsem se a vzal do ruky hřeben, že si jako učešu vlasy, a ten hřeben se rozlomil vejpůl. A když se zlomil, tak jsem si řek: „Rastafari!“ Pak jsem vyšel ze dveří ven na pláž – a hodil jsem ty dva kusy hřebenu do moře. Přitom jsem pronesl: „Rastafari! Tak to je.“ A od tý doby jsem si pěstoval dredy. Když jsem se pak dohod ve Studiu One, napadlo mě, že se mi nedaří proto, že se lidem nelíběj moje dredy. Tak jsem usoudil, že když si je ostříhám, moje situace se zlepší. Jenže když jsem to udělal, naopak se zhrošila! [oba se zasmějí] Prostě jsem se cejtil, jako bych dostal vejprask za to, že jsem proved něco špatnýho. To bylo jedinkrát, co jsem si ostříhal dredy. A tak to u mě všechno začalo. Všechno vzešlo z mejch kořenů, z mojí kultury, z mojí hudby, ze způsobu života – začalo to na pláži Key Largo, na One J Lane a Musgrave Street.

SO’C: A kdy máš vlastně narozeniny?

BS: 1. března. 1. března 2005 mi bylo šedesát. Jsem Ryba.

SO’C: Obě moje děti jsou Ryby, maj stejný datum narození.

BS: A moje je ryba oblíbený jídlo.