Velká jarní cyklojízda
[· 28.4.2009 · autor: koudelka · ilustrace: koudelka/jungvirt ·]
Minulý týden ve čtvrtek projela Prahou Velká jarní cyklojízda. Kromě asi tisíce cyklistů, koloběžkářů, bruslařů a dalších bezmotorových prostředků se jí zúčastnila i pojízdná Dobrá čajovna a pojízdný soundsystem. Bylo jednoznačné, že cyklojízdy jsou „oslavou svobodného pohybu po městě, festivalem, setkáním, příležitostí zažít ulice na chvíli jinak“… dále „podnětem k širší diskusi o cyklistice jako o zdravém a ohleduplném způsobu dopravy po městě“… a v neposlední řadě „jasnou podporou a silným argumentem pro ty, kdo za městskou cyklistiku lobbují na magistrátu a dalších úřadech“. Kromě této základní definice ještě platí, že „cyklojízdy se pohybují pomalým tempem po nenáročné trase, aby se mohly zúčastnit i děti a fyzicky méně zdatní lidé. Jsou bezpečné – cyklojízda vytváří bublinu, která chrání své účastníky před automobily.“
Ve čtvrtek se s blížící se šestou hodinou večerní přiblížilo
k Náměstí Jiřího z Poděbrad kritické množství cyklistů,
angl. critical mass; termín critical mass odkazuje na
cyklojízdy konané každý poslední pátek v měsíci ve více než
300 světových městech přibližně od roku 1992. Obecně mezi lidmi
převládá názor, že cyklojízdy jsou formou protestu, boje proti
automobilismu. Účastníci cyklojízd to však vyvracejí, jde jim hlavně
o „oslavu“ života ve městě, o spontánní setkávání
lidí… pražská critical mass se kdovíproč koná každý
poslední čtvrtek v měsíci.
Kritické množství je u cyklojízd dost důležité. Vlastně na
něm celá cyklojízda stojí, jen díky němu mohou totiž vzít rodiče
s sebou své děti, popřípadě je na cyklojízdu poslat s babičkou
a s dědou. Oproti tomu jede-li pražskou ulicí cyklista jen jeden,
rozhodně nemá pocit „svobody pohybu“ a stoprocentně si nepřipadá
bezpečně. Nevím, kolik přesně lidí tvoří „kritickou masu“, ale ta
zhruba tisícovka, která se v Praze na velké cyklojízdy obvykle
sjíždí, naštěstí stačí. Lidí a kol a tříkolek je najednou tolik, že
mají dost síly na to, aby na okamžik „odklonili“ ostatní dopravu a
vytvořili si vlastní prostor, což je něco tak úžasného, že se
z toho chce jednomu doslova tančit, a to tak že přímo na kole… a
je mu to umožněno, neboť mezi jezdci kličkuje pojízdný soundsystem Oživení a z jeho jediné reprobedny
zpívá Freddie Mercury: „I want to ride my bicycle, I want to ride my
bike…“
Celý peloton provázejí policisté. To oni ve skutečnosti odklánějí
dopravu – auta, která by náhodou chtěla cyklojízdě zkřížit cestu,
mají červenou. Řidiči jsou nervózní, policisté jakbysmet. To je patrné
zejména na konci pelotonu, kde poněkud zaostávají méně zdatní jezdci,
rodiče s dětmi a pár „andělů“ (něco jako koordinátoři, kteří
mívali na minulých cyklojízdách papírová křídla; dnes mají reflexní
vesty).
Policista, který už dobře deset minut nechce z vedlejší ulice
pustit spěchajícího řidiče, podléhá „krizi“ a popohání cyklisty
sprostými nadávkami. Vítejte v Čechách! Na Florenci cyklojízda
opustí magistrálu, projede Těšnovským tunelem a hurá na Staré město.
Vzápětí za sebou nechá Právnickou fakultu, Náměstí Jana Palacha,
načež přijede na Klárov a nad hlavami mnoha jezdců se rozsvítí velký
otazník. Kudy dál? Asi kolem Strakovy akademie, dál po nábřeží na
Strossmajerák a pak do kina Oko na tu předpremiéru… Kdepak.
Pěkně nahoru do kopce, Chotkovými sady a tam, kde kdysi bývala Letná.
Pražští cyklisté se s tím poperou, zdolají táhlé stoupání
Chotkovými sady a už se proplétají mezi hromadami hlíny a plechovými
ohradami s hanebně provokativními nápisy o tom, jaký báječný
bude tunel Blanka. V protisměru jedou auta a jejich řidiči se diví,
tedy v lepším případě. O něco dál, cestou dolů Veletržní
ulicí ke kinu Oko, cyklojízda okouzlí rozjuchaný hlouček, který se
vyhrnul před vinárnu a zvesela haleká. Není ten den první. Lidé
v oknech, v barech a kavárnách na ulicích, kterými cyklojízda
projíždí, ji vesměs vítají jako příjemné zpestření, smějí se,
mávají a je na nich vidět, že jsou rádi, že mohli být přitom, třebas
jen pěšky nebo pohledem z okna.
U chodců jsou reakce rozporuplné, ač zdaleka nebývají tak
zlostné jako u řidičů. (Jezdit autem je přece jen o dost
větší stres.) Chodci se někdy bohužel domnívají, že cyklojízda je
nějak ohrožuje, což by platilo jedině tehdy, kdyby se střemhlav vrhali
přímo pod kola kol. Někteří to kdovíproč dělali – pravda, byli na
přechodu, ale to nemohli chvilku počkat, až se cyklojízda přežene? To
nemohli těch pár minut přihlížet a vychutnat si kouzlo okamžiku, zažít
město jinak?
[· Komentář ·]
[· další články ·]
[· Henry D přichází se sólovou deskou Man of Honor ·]
[· 7. V P R Á D E L N Ě . . . ·]